Tuesday, March 31, 2015

{1&2 Petr} Týden 1 ~ Naše Dědictví


Pamatuji si moji babičku, – Babi, jak jsem ji ráda říkala – jak se bavila s mojí maminkou o důležitosti zanechání dědictví svým dětem a vnoučatům, jednou večer, když jsem byla na střední škole.
Jako teenager si pamatuji, jak srandovně mi to znělo. Proč by nám měla nechávat peníze, které si teď může sama užít? Vím, že chtěla procestovat celý svět a přistavit část ke svému domu. A my jsme v rodině neměli tolik peněz, i když dědeček celý život tvrdě pracoval v továrně na auta. Věděli jsme, že je to pro ni oběť, dávat peníze stranou do banky každý měsíc. Ale moje Babi byla štědrá žena. Milovala, když mohla dát a požehnat tak rodině. Přinášelo ji to radost, když mohla pomoct těm, které měla ráda.
A tak když mluvila o tomto dědictví, které bychom jednoho dne měli dostat, vždy jsme se usmívali a políbili ji na čelo a poděkovali ji za její dárcovské srdce… nikdy jsme nechtěli ani nečekali ani korunu.
Pár let potom umřel můj dědeček a Babi šla do domu pro seniory. Ahhh snažili jsme se ji přemluvit, aby se přestěhovala do Texasu za námi, aby s námi žila, ale ona chtěla zůstat v Indianě, kde vyrostla a žila celý život. I když milovala svou rodinu v Texasu, nemohla se smířit s myšlenkou, že by opustila zemi, ve které strávila svůj celý život. Zjistili jsme, že můžeme vzít Babi z Indiany, ale nikdy nevezmeme Indianu z Babi. Indiana byla její krev a v jejím srdci. Nemohla se znovu usadit tady v Texasu, takže se přestěhovala akorát blíž naší rodině, která tenkrát žila v Indianě.
Ale vždycky, když nás přijela navštívit, mluvila o našem dědictví, které pro nás obětovala; dědictví, které na nás čekalo. Návštěvu za návštěvou jsme se usmívali, políbili ji na čelo a poděkovali ji.
Za několik let se její obětované dědictví zmenšovalo se zvyšující se cenou jejího domu pro seniory. Až jednou úplně zmizelo… a ona byla zdrcená. Moje Babi plakala, když nám to oznamovala. Všechna ta léta obětování se, šetření: v jejích očích se to všechno vypařilo. Ale v našich ne. Jako vždycky jsme se usmáli, políbili ji na čelo a tentokrát jsme ji řekli, že už nám to největší a nejlepší dědictví dala… krásné vzpomínky na ženu, která milovala svou rodinu celým svým srdcem.
Moje sladká Babi je teď v nebi a žije v realitě nádherného dědictví, o kterém mluví Petr v kapitole jedna. Dědictví, které nikdy nepomíjí, nevytratí se ani se nemůže ztratit. Je to jako nelimitovaný bankovní účet, který se nikdy nemůže vybrat!
Tohle je realita těch, kteří jsou nalezeni v Kristu. Tady Petr píše o naději pro všechny, tehdy i dnes, kteří trpí, bolí… kteří potřebují připomenout, že mají tohle úžasné dědictví, které na ně čeká, až přijdou do nebe. Dědictví, které je lepší než cokoliv jiného, co si můžeme představit. Místo s žádnou bolestí, slzami, smutkem nebo zlomenými srdci. Místo, kde konečně budeme celí, kompletní… a bez hříchu.
To místo, po kterém naše srdce a mysli touží od našeho prvního dechu. Domov. Náš opravdový domov.
Ráda bych nás povzbudila, když se tento týden vrháme do 1. Petra…
Jak říká Petr na začátku Kapitoly Jedna, jsme cizinci v tomto světě.
Tohle není náš domov.
Tak začněme žít s touto pravdou v našich myslích.
Přestaňme se snažit o nebe na zemi.
Přestaňme se snažit „šetřit“ do budoucnosti a místo toho investovat naše životy do TEĎ.
Ježíš přijde zpátky a s každým dalším dnem se Jeho příchod blíží víc a víc. Nechť trávíme naše dny moudře, investováním do věcí, které budou trvat věčnost…

Zamyslete se:
Jak se mění vaše životní perspektiva, když si uvědomíte, že na vás čeká úžasné dědictví v nebi?
Milujme Boha Obrovsky!