{Cesta Vánoc} Cesta Od Studu Ke Slávě

Ach, chtěla jen děťátko. Více než cokoliv jiného v životě chtěla své vlastní dítě, aby ho mohla milovat a chovat. Aby mu mohla dávat pusinky, mazlit se a odevzdat mu svůj život.

Ale nezáleželo na tom, jak moc se modlila, její modlitby nebyly vyslyšeny.

Proč ji Bůh nevyslyšel? Proč se její tělo zlomilo? Její děloha uzavřela?

Ta poskvrna toho všeho a stud, který ji provázel byl někdy až příliš na to, aby to zvládla. Děti byly požehnáním a když žena děti neměla, tak… cítila stud s každým novým narozením v jejím malém společenství.

Byla to věrná žena, milovala Hospodina… a přesto roky trápila.

Ale podívejte se na tohle: Bůh na ni neposlal nepřízeň ani ostudu, to její vlastní lidé. Její společenství, ve kterém žila. Kultura, ve které každý den chodila jako žena bez dětí, hanebná žena. Ne Bůh.

Ale přes všechen její žal, její trápení v nevyslyšených modlitbách, Alžbětina víra v Boha stála pevně.

Co mě zaujalo nejvíc o téhle úžasné ženě byla její reakce na zjištění, že je těhotná. „To pro mě udělal Hospodin.“ Slyšíte, jak něžně to zní? Byla blízko Bohu. Měla s ním krásný, milující a osobní vztah. Čekala dlouho, roky, a Bůh pro ni přišel.

Modlila se a čekala a Bůh vyslyšel a udělal.

V těch letech čekání, slz a modliteb… Bůh pracoval celou dobu, tvaroval ji do Jeho podoby.

Možná proto šla Marie za ní… Alžběta rozuměla, jak se cítí člověk, o kterém si ostatní povídají i přesto, že je nevinný. Měla soucit, byla milující, naplněna milostí a určitě neodsuzovala. A to všechno proto, že šla před Marií a ucítila bodnutí studu od těch, kteří nerozuměli. Proto mohla utišit Marii, když se začaly šířit pomluvy. Dá se říct, že Alžběta byla jako její syn Jan Křtitel… pomáhala připravit cestu. 

„A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“ Lukáš 1:36-37

 Viděli jste to? Anděl Gabriel si použil Alžbětu jako příklad toho, co Bůh dokáže!  

Naše životy jsou pro Jeho slávu.

Některé z nás budou povolány k tomu, abychom byly nespravedlivě zostuzeny, ale buďte statečné… Bůh v této nespravedlnosti pracuje.

Naše životy, naše příběhy, jsou všechny pro Jeho slávu!

A jaký příběh napsal Bůh skrze Alžbětin život! Jen si představte, co všechno by Alžběta zmeškala, kdyby ji Bůh na modlitby odpověděl hned? Ne, to čekání byl důležitý prvek jejího příběhu, protože On měl v plánu ještě něco lepšího…

Možná jsou to zdravotní nebo fyzické problémy, které Ti dělají ostudu. Možná jsi jako Alžběta, modlíš se roky za nějaké požehnání, možná dítě, jen proto, abys pořád jen čekala.

Pro mě to je moje porucha učení. Znám ten pocit zlomení, zničení, toho, že má člověk „nálepku“… nepoužitelný pro Boha. Ale i když nám svět dává nálepky, Bůh je může použít pro dobro, pokud Ho necháme. S těmito nálepkami: neplodná, zničená, svobodná… máme možnost ukázat Boží slávu v našich životech. Úžasnou práci Jeho rukou.

Jestli je Tvůj stud důsledek Tvých vlastních rozhodnutí nebo je to výsledek okolností mimo Tvou kontrolu, Bůh si umí použít to zlomené srdce a bolest pro větší dobro. (Římanům 8:28) Bůh píše nádherné, neuvěřitelné příběhy Své lásky a vykoupení skrze TEBE. Příběhy, které nám ostatním pomáhají vidět, že Bůh pracuje skrze, a používá si, naše neuspořádané a zlomené životy… je nám připomenuto, že On je s námi.

Tak buďme jako Alžběta.

Vezměme naši bolest, ostudu, trápení a nechme je, aby nás formovaly do žen, které jsou milující a soucítící. Nechme Boha, aby z našich zlomených srdcí vytvořil slzy štěstí! (Žalm 126:5)

„Přinesme Mu slávu skrze životy, které nám byly svěřený a možná, možná, když se na ně lidé podívají, uvidí úžasnou práci Boha, který pracuje a říká, „Se Mnou není nic nemožné!“

 Zamyslete se: Měla jsi někdy v životě svou „Alžbětu“? Jak ji Bůh použil k tomu, aby tě povzbudil, když jsi to potřebovala?

Milujte Boha Obrovsky!

Týden 1: Ten, Který Smývá Náš Stud...

„Mami! No tak, mami! Vzbuď se. Něco jsem pro tebe udělala. Přáníčko! Vystřihla jsem ho ve tvaru srdíčka a chci, abys vstala a přečetla si ho.“

Moje ranní ptáče tahá moji peřinu a zároveň mi klepe na rameno. Unavená z předešlé pozdní noci si promnu oči a zeptám se, „Co se děje, holčičko?“

„Mami, udělala jsem ti přáníčko, přečti si ho!“ A podá mi ho do klína.

 Sedla jsem si a přitáhla si peřiny zpátky přes sebe. Podívala jsem se na přání, které na sobě mělo nakreslené srdíčka, usmívající se obličejíky a křížky.

„Mami, udělala jsem ti tohle přání, abys vždycky věděla, že jsi hezká, venku i vevnitř… A jsem moc ráda, že jsi moje maminka, i když někdy děláš chyby.“

Je tak skvělé a milé, jak si Bůh používá děti, aby k nám mluvili zrovna v tu nejpotřebnější chvíli… když po tom naše srdce nejvíc touží.

Jsem milována a akceptovaná mou úžasnou dcerou a taky Tím, který nás obě stvořil… „i když děláme chyby.“

Stejně jako Támar a Alžběta, na které se tento týden soustředíme, taky já na sobě nosím ten těžký hábit ostudy. Zčásti kvůli věcem, které se dějí bez mé kontroly (jako Alžběta) a zčásti kvůli mým vlastním činům (jako Támar). Jako žena, která žije v dnešním zkaženém světě, můžu se vcítit do rolí obou těchto žen… tíha ostudy je břemeno, které může jen Mesiáš Kristus, narozen ve skromné stodole před více než dvěma tisíci let, ode mě vzít.

Tento týden, zatímco si čteme o životech Támar a Alžběty, kéž můžeme soustředit naši pozornost na našeho Vykupitele a Spasitele; toho, který přišel k nám jako malé miminko, aby od nás vzal všechen stud našich životů.

Kéž jsme povzbuzené na začátku naší studie {Cesta Vánoc} tím, že si Bůh použil obyčejné ženy a muže, aby na svět přivedl Svého Syna, Ježíše Krista, aby se stal našim Spasitelem… přes všechny jejich chyby, špatné vlastnosti a hřích.

A do dnešního dne si používá obyčejné životy mužů a žen, aby změnil svět.

Zamyslete se: V jakém smyslu tě Bůh už zbavil ostudy, kterou jsi kdysi „nosila“ s sebou? Jakou radu nebo jaké povzbuzení bys dala někomu dneska, někomu kdo s takovou ostudou bojuje?

Milujte Boha Obrovsky!